Přečíst celý článek »

Adresa haly: ZŠ Hlučín – Rovniny, Cihelní 1417/8, Hlučín
Čas konání: 14:30 – 17:30
Více informací na facebooku.

Zajímají-li Vás další pořádané akce, shlédněte kalendář akcí na stránkách ČAPB.

Hned na úvod je jasné, že samotná možnost setkat se se skokany, které jsme neznali byla skvělá. Ale zde bychom řekli, že veškeré klady Bounce cup končí. A na vině je především katastrofická organizace a špatná komunikace.

Hned v úvodu došlo ke zpoždění způsobeno pozdním příjezdem organizátorů! Nekonal se řízený trénink, u jednotlivých disciplín byly nesmyslné prodlevy, konstrukce laťky byla opravdu katastrofická, žádný komentátor, který by vtáhnul všechny do povzbuzování a více to tam rozproudil, chyběla slíbená profi exhibice  a nestihla se ani laťka volným stylem a battle, který měl být nově zařazen, jako zkušební disciplína. A mám takový pocit, že se někdo zmiňoval i o zástupcích z televize a spoustě diváků.

Pan pořadatel Josef Beneš se omlouvá nečekanými zádrhely se Sokolem, který odmítnul 3 dny před závody zapůjčit nářadí, nepříjemným panem dozorcem, který nás tam otravoval než hlídal, nedostatkem lidí a především, že to byla první takováto akce.

Omyl, již se spolupodílel na organizaci Poweriser Challenge cupu 2009 v Praze, má za sebou několik workshopu a jiných setkání. Ale dejme tomu. Sokol opravdu odmítl zapůjčit nářadí, ale vědělo se To 3 dny předem a pan dozorce nám ubral 1/3 tělocvičny a stál nám opravdu za zády.

Chtěla bych zde říci, že panu Benešovi byla několikrát před závody nabídnuta organizační i materiální pomoc ze stran Josefa Ženčáka z Ostravy se skokany a Radka Wožniaka z Kadaně ve formě zapůjčení comba pro lepší ozvučení, trampolíny pro zpestření, a také nabídli pomoc skokani z týmu 7th Move, kteří byli ochotni vystupovat či pomáhat u řízeného tréninku a především značné zkušenosti v organizaci takovéto akce. Toto vše bylo odmítnuto se slovy, že vše mají zajištěno, nic nepotřebují a s arogantní větou „Ještě nějaká rada?“.

I přes odmítnutí se Josef Ženčák chopil iniciativy a snažil se pomoci s organizací a nahradit chybějící lidi. Pomáhal odměřit dráhy, hlídali u laťky, natáčel, fotil, pomáhal jako rozhodčí u začátku battlu, který se nestihnul dokončit, radil skokanům začátečníkům v technice odrazu a rozběhu a další nepočítané. K této pomoci se přidal i Radek Wožniak jako porota u Battlu a focení a Ondra Soudek pomohl zejména svým moderováním skoku přes laťku.

Pokud tedy zjistili pořadatelé, že jsou zde nedostatky a chyběly veškeré náležitosti, měli koho požádat o rychlou pomoc a vše mohlo vypadat jinak.

Co si však myslím, že je neodpustitelné, je to, že jeden organizátor lítá jako na vývrtce a snaží se zachránit, co se dá, využívá pomoci, která mu byla nabídnuta a druhý sedí po celou dobu na zadku a řeší si tam své pracovní záležitosti, které se rozhodně netýkají závodů. Za celou dobu vstal na krátkou dobu 3x k mikrofonu, ale toď vše a jeho akci vedou hosté a účastníci. Ostuda! Takto si pan Beneš představuje „táhnout za jeden provaz“? Když pak nevkusně zveřejní jméno a důvody pro neúčast své skokanky.

Co se týče základny skokanů v ČR, je určitě dostačující pro pořádání závodu, vždyť v ČR je jistě více jak 500 ks prodaných bot, jen je potřeba je více vtáhnout do skupinového dění. Ale pokud budou závody vypadat takto, tak těžko počet účastníků bude stoupat, bude naopak klesat. Většina byla spíše zklamaná a odradilo je to od dalších závodů, ani se jim nedivím. Jen doufejme, že do příštích závodů, které budou pod jiným vedením vychladnou. Více zkušeností a zážitků by si jistě odnesli z našich tréninků v malé tělocvičně, kde se sejde každý týden kolem 10 skokanů někdy i 16-18.

Co se týče jednotlivých disciplín v rámci skoku do dálky a trojskoku máme už samozřejmě přehled o tom, jak velký prostor pro rozběh a skoky je zapotřebí.

Ovšem rozhodně nesdílím názor v tom, že by se základní laťka u mužů měla zvýšit na 150 cm, to už můžeme podle tabulek porovnat, kolik lidí by skákalo. V tuto chvíli jde především o to, aby byla účast na disciplínách vysoká a ne, že bude 5 lidí skákat a zbytek koukat. Co se týče doskočiště, jsem pro, aby zde byl gymnastický koberec či tenčí žíněnky s protiskluzovým povrchem. Většina skokanů skákala na tvrdé, protože žíněnka, která zde byla k dispozici byla spíše nebezpečná, než jako záchrana, ujížděla, byla vysoká, příliš se bortila a byla především jedna.

Battle nemůžeme bohužel tolik posoudit, protože se nestihnul, nicméně, nějaké výsledky a názory jsme si snad taky udělali.

Je úplně jedno, jestli jde o mezinárodní akci, nebo akci, která je jen pro ČR, nejsme snad žádní vidláci a zasloužíme si, aby to mělo úroveň.

Hlavní problém pro pana Beneše je finanční stránka, kdy částka 400,-Kč byla nedostačující na zaplacení haly a celkové pokrytí nákladů. Ano, hala byla opravdu drahá a tomu měla odpovídat i propagace akce a částka 400 měla být stanovená od začátku, jistě by to přilákalo více skokanů (startovné 800,- na začátku byl fakt úlet). V soukromé komunikaci i sám pan Beneš napsal, že věděl, že to tak dopadne a že akce nestála ani za 200,-Kč. No co se dá dělat, doporučuji v tom případě akce raději pořádat ve městech, kde pronájem nestojí 10tis. Tohle není problém účastníků.

Drobné nedostatky jako chybějící pásmo, které nahradil zednický metr, fix na nakreslení číselníku na laťku (který měl už být nachystaný), startovní čísla na papírku, který si neměli skokani jak připnout, to se stane každému. Chybějící upomínkové štítky na pohárech a medailích už je větší nedostatek. Vždyť medaile je o tom, kouknout na ni a připomenout si, kde jí závodník vyhrál.

Po samotném setkání jsem byla dost otrávená, ale nechtěla jsem psát kritiky, protože jsem viděla, že organizátoři z toho sami byli dost špatní a tudíž jsme spíše chtěli konstruktivně pokračovat. Ovšem po článku Josefa Beneše, ve kterém se totálně vymluvil ze všeho a nebyl ani malinko kritický, jsem byla znechucena ještě více. Je mi jasné, že se opět bude omlouvat a vymlouvat a uvádět milion důvodů proč to nešlo jinak, ale to mi nevadí.

Doufám jen, že kdo byl stejně zklamán, více, či méně, nenechá se touto akcí odradit a bude se účastnit dalších závodů a srazů, které se chystají. Protože ne všude je to stejné. Opravdu si užijeme spoustu podařených akcí, když se na nich budeme podílet společně.

Kamila Ženčáková Kopecká

Program měl začít v 10:00, ale kvůli několika nepříjemnostem na zasněžených cestách se začínalo asi o hodinu později. Závodů se zúčastnilo 19 skokanů z celé republiky, několik kamarádů od skokanů, a také rodiče malého osmiletého Dominika Macha, který byl jediným účastníkem na dětských skákacích botách. Dominik sklidil veliké ovace při svých výkonech a rodiče na něj byli jistě právem pyšní. Vítězka Kamila Ženčáková při vyhlašování vítězů udělala skutečně krásné gesto - svou zlatou medaili předala nejodvážnějšímu účastníkovi, Dominikovi.  Bude zajímavé, když kromě mužské a ženské kategorie se začne zařazovat i kategorie dětská. Většina skokanů se již částečně znala díky internetovému komunikačnímu kanálu – Facebook. Konečně přišla chvíle poznat ty, kteří se skrývali za profilovými fotkami klaunů, tukanů aj. Dle ohlášeného programu se mělo závodit ve 4 disciplínách, které měly být doplněny show zkušených skonů a organizovaným tréninkem. Bohužel kvůli zpoždění a určitým nedostatkům v organizaci se stihly pouze 3 soutěžní  disciplíny a to skok do dálky, trojskok a skok do výšky, a to také díky velké pomoci Chossseho (Josefa Ženčáka z Ostravy) při organizaci. Své díky si zaslouží i Sud (Ondřej Soudek z Brna), který se ujal v druhé polovině programu moderování, a povzbuzoval tak účastníky k lepším výkonům. Průběh akce také znepříjemňoval „milý“  pan „správce“, který stál skokanům a organizátorům neustále za zády a kontroloval, zdali  se nekope do žebřin, zdali jsou použity vhodné izolepy, jestli náhodou skokani neskáčou moc dlouho na jednom místě atp. Pronajatý čas v hale rychle uplynul a při odbití 3. hodiny se přistoupilo k předávání medailí a pohárů.

Výsledky byly následující:

Za ženskou kategorii:

• 1. místo: Kamila Ženčáková Kopecká (7th Move, Ostrava)
• 2. místo: Dana Dostalíková (7league Team, Brno)
• 3. místo: Veronika Heclová (Bounce Clan, Most)

Za mužskou kategorii:

• 1. místo: Radek Walder (7th Move, Ostrava)
• 2. místo: Patrik Svoboda (Bounce Clan, Most)
• 3. místo: Daniel Fajmon (A-Bounce, Praha)

Po skončení Bounce Cupu se velká část skokanů přesunula do malé restaurace, která byla ve stejné budově jako tělocvična. Protože byli účastníci skutečně vyhladovělí, společně nad zlatavým mokem a hromadou jídla prodiskutovali různá témata. Po rozloučení se každý již dal svou vlastní cestou vstříc svému domovu. 

Fotoreport je možné shlédnout zde, zde a zde. Videa budou publikována v brzké době.

Závěr:

Závody jistě naplnily svůj účel - setkání a poznání nových skokanů. Po organizační stránce však měla akce značné nedostatky a věříme, že se organizátoři do příště ponaučí z jejich chyb.

Celkový počet aktivních účastníků: 19

Všechno to začalo 20. 7. 2007. To jsem na jedné zahradní párty poznala Chosseho (Josefa Ženčáka). Hned druhý den mi dal vyzkoušet skákací boty a zajistil si tak, že mě uvidí téměř denně. Zpočátku jsem měla neskutečný strach, mám totiž strach z výšek, ale po pár vteřinách jsem si zvykla a především mi Chossse moc času nedal, postavil mě na to a šel si pro foťák. Za chvíli jsem běhala a skákala s oporou. A křenila jsem se radostí jako jelito. Nemohla jsem bez skákacích bot být, skoro denně jsme chodili skákat. Po čase jsem zjistila, že jsem se zamilovala ne jen do skákacích bot, ale také do Chossseho a po 3 měsících jsme se rozhodli, že se vezmeme. A protože jsme stále skákali na botkách a bavilo nás to čím dál více, tak se stalo, že 28. 6. 2008 jsme si řekli své ANO na skákacích botách.

Neustále jsem pracovala na svém zlepšení, učila jsem se pouze od kluků a ti mě hecovali stále k větším výkonům. Jsem dost soutěživý tip, takže jsem se jim chtěla vyrovnat, častokrát o mě mluví spíše jako o chlapovi, než jako o ženě. Díky tomu jsem zřejmě zatoužila skákat salto, a tak jsem se vrhla na trénování s novou vervou a novým cílem: Být první ženou v České republice, která skáče salto na skákacích botách. Svůj první frontflip jsem ustála v únoru 2009, od té doby jsem ho značně zdokonalila a ustála ho i na gymnastickém koberci, naučila se ho skákat z místa a také z bedny, ale ještě mi chybí kousíček k tomu, abych ho začala skákat na tvrdo, ztratit strach Začínám pracovat i na backflipu, snad půjde rychleji, je přece jen jednodušší.

Jak už jsem řekla, jsem dost soutěživý typ, a proto mě hodně začali bavit různé závody a setkání, kterých v ČR přibývá a chci se zúčastnit co největšího počtu a podívat se na některé i do zahraničí. Již jsem se několika zúčastnila a vyhrála 1. a 2. místa. Díky mezinárodnímu setkání Aubria 09 pořádaného v Ostravě jsem měla možnost se setkat se skvělou skokankou z Běloruska Elenou Evmenchikovou, která mi ukázala, že se dá skákat mnohem výše. A tak mám nový cíl: Skákat výše než Elena Ještě na dřívějších ročnících jsem se setkala s profesionálním skokanským týmem Range of Motion z Rakouska, kteří mě inspirovali k založení vlastního týmu. V létě 2009 jsem spolu s dalšími skokany založila tým 7th Move a sami teď děláme profesionální vystoupení na skákacích botách.

Díky skákacím botám jsem se dostala mnohokrát do televize a řady časopisů (V kondici s Olgou Šípkovou, S Petrem Vichnarem na ČT4, Záhady Toma Wizárda, TN.cz, Prima, ČT1, Markýza).

Skákací boty jsou pro mě opravdu životní styl a obrovská láska, nedovedu si bez nich představit ani horskou turistiku, pokořila jsem Praděd a v Tatrách jsem téměř zdolala Slavkovský štít, chybělo jen málo. A rozhodně jsem se zdoláváním vrcholů a nových cílů neskončila. Známí si ze mě dělají legraci, že jsem blázen, možná mají pravdu. A kdo ví, třeba se mi děti opravdu narodí se skákacími botami na nohou

Volný překlad:

Poprvé jsem viděla skákací boty, když si je moji přátelé zkoušeli ve “Scout Circus” dovednostním workshopu. Po několika týdnech jsem se rozhodla to vyzkoušet, byla jsem na tom asi 20 minut, zatímco mě někdo držel. Velmi mě to bavilo, a tak jsem si je půjčila. O dva týdny později jsem s nimi šla na náš místní karneval. Protože mi to skutečně šlo, vzala jsem si je s sebou na univerzitu v roce 2006.

V lednu 2007 se sešlo sedm skokanů, včetně mě, na úplně prvním britském setkání v Londýně. Bylo to opravdu zábavné, stále více setkání bylo organizováno napříč Velkou Británií a já nakonec po několika měsících skončila v Bradfordské tělocvičně, kde mě místní kluci začali trénovat. Naučila jsem se triky a začala trénovat salta. Po tom, co jsem viděla skákací boty v pořadu “Británie hledá talent” jsem se rozhodla, že se chci naučit více triků, a také ustát salto. Spolu s mým přítelem jsem založila team Essex Power Bockers a začala pořádat spoustu setkání jak v tělocvičnách, tak i venku, s cílem pomáhat ostatním skokanům.

V létě 2007 jsem si zlomila nohu, když jsem při dopadu ze salta doskočila jenom na jednu botu. O čtyři týdny později jsem stála opět na mých botách a připravovala se na show v O2 aréně v Londýně. Spolu s 13 dalšími skokany z Network Scouts jsem vystupovala v O2 aréně dvakrát k oslavám výročí 100 let od založení Scoutingu. Potom jsem učila TV moderátory chodit na skákacích botách pro pořad “Sport Relief” a zakončila to skákáním ve studiu BBC News!

V roce 2008 jsem ustála svůj první backflip (salto vzad), jako jediná dívka ve Spojeném království. Také jsem pomáhala s organizací “Capital Bocking Cardiff”, kterého se účastnilo na 200 skokanů z celé Británie, a několik z USA se přidalo přes víkend skákat s námi, užít si srandu a poznat nové přátelé!

Skákání mi dalo možnost získat nové kamarády z celého světa, účastnit se s nimi úžasných akcí a užívat si společně spousty zábavy.

Originál:

I first saw Powerbocks when my friends started using a set at Scout circus skills workshops. After a few weeks I decided I would like to have a go and wobbled around, holding onto someone, for about 20mins. Really enjoyed it, so borrowed a set and walked our local Carnival about 2 weeks later. For my Alevel results I treated myself to a pair of stilts to take to University with me in September 2006.

In January 2007 seven of us met in London for the first UK ‘meet’ of Powerbockers, this was so much fun more meets were organised around the UK and I ended up in Bradford gym several months later where the guys started to train me. I learnt trick jumps and started training for flips. After appearing on Britain’s got Talent I decided that I wanted to learn more tricks and to actually land some flips. Along with a friend I founded Essex Power Bockers and organised gym meets and outdoor meets to help others around me to learn.

In the summer of 2007 I broke my leg by landing a flip on one foot, 4 weeks later I was back on my stilts practicing for a show at the O2 Arena in London. Along with 13 other Network Scouts I performed twice in the O2 Arena to celebrate 100 years of Scouting. Since then I have taught TV presenters to walk on the stilts for Sport Relief and ended up bouncing in the BBC News Studios!

In 2008 I landed my first backflip, one of the only girls in the UK to do this. I also helped to organise Capital Bocking Cardiff which saw about 200 bockers from across the UK, and some from the USA, join together over a weekend to bock, have fun and make friends!

Bocking has given me opportunities to make new friends from across the World,ake part in some amazing events and generally to have loads of fun at the same time! t